Úvod > Novinky>Blog hoteliéra VIII - Doprava na horách

Blog hoteliéra VIII - Doprava na horách

12.3.2017

Dobrý den,

obyvatelé hor od nepaměti vyšlapávali a stavěli síť cest. V pozdějších dobách pak tuto roli převzala jednotlivá panství, která je budovala pro svážení dřeva, ale i pro potřeby myslivosti. Některé z nich byly dokonce zametány, aby ani větvička nezapraskala pod botou lovce. Koncem 19. Století (v letech 1883 – 1905) vybudoval velkostatek Vrchlabí vlastními náklady 50km jezdeckých cest, 141km pěšin a 71 km cest vývozních. No a nám každoročně v listopadu na těch našich 6km vývozní cesty napadne více než metr sněhu. Ale my ho neodhrnujeme. My novodobí budaři totiž žijeme z cestovního ruchu a ten cestovní ruch rád běžkuje. A to běžkování rád provádí na „naší“ vývozní cestě. Nezbyde tedy, než zvolit dopravní prostředek, který po tom sněhu umí jezdit. Takových je několik a záleží jen na tom, jaké nepříjemnosti snášíte lépe.

Lyže

O tom, jak běhat z parkoviště k nám do areálu, už jsem vám psal. Jen pro úplnost. Tu Jizerskou padesátku jsem uběhl. Má taktika, nepřepálit začátek a pak zpomalovat, slavila úspěch. Pokud tedy považujete dosažení cílové brány za úspěch.  Jenže i s dobrou fyzičkou nahoru na běžkách nevytáhnete ani zásoby, ani čtyři rodiny se 43 zavazadly. Ano, jednou jsem to pro zajímavost počítal. Dolů se na lyžích ovšem dá sjet. Dokonce až na parkoviště. Rád vysvětluju cestu, když jsem na recepci. Nevyznám se ale v mapách a tak vždycky nebohé hosty vytáhnu před hotel a rytmickým máváním pravé ruky směrem do údolí naznačuji, kudy se mají vydat. Grotesku to začne připomínat ve chvíli, kdy je taková mlha, že s hosty nevidíme na sebe navzájem, natož nějaké údolí.

Skůtr

Tenhle dopravní prostředek má své kouzlo a je velmi snadné mu podlehnout. Umí jezdit rychle a na zdejších cestách vás neohrožují ani auta, ani šaliny (dělal jsem řidičák na motorku v Brně).  Působí  taky velmi stabilně. Jakoby se nikdy nemohlo stát, že ho převrátíte. Mně se to stalo. Zařekl jsem se, že si dám pozor, abych tohle ponížení už nikdy nezažil. Vezl jsem totiž hosty. Abych to upřesnil, vezl jsem dvě děvčata a plně naložené sáně. Bylo to po ránu a já přísahám, že když jsme na skůtr sedli, cítil jsem přes všechny ty jejich rukavice a čepice vůni čerstvě umytých vlasů. Přesně po pěti stech metrech jsem ta děvčata i s jejich vůní vysypal ze svahu do hlubokého sněhu. Skůtr udělal naštěstí asi o dva kotouly méně, než my tři, takže se nikomu nic nestalo. Vyhrabal jsem ze sněhu postupně sebe, je, všechna zavazadla a pak telefon. Tím přivolal našeho řidiče. Přijel,  skůtr otočil, nastartoval a po vzoru  Banderasova  „Zorra mstitele“ postupným přidáváním plynu, naskakováním a seskakováním, ho bravurně dostal ze závěje. Takový obdiv v ženských očích jsem snad viděl jen v první řadě pod podiem při koncertě Eda Sheerana.

Hägglunds BV

Že jste tento název nikdy neslyšeli? Říkáme mu totiž pro zjednodušení rolba. Ušetří to spoustu času. „První modely sjely z výrobních linek firmy Hägglunds počátkem 70-tých let.  Svou technickou spolehlivost dodnes stále prokazují na všech světových kontinentech od polárních oblastí Severní  Ameriky, Evropy a Asie,  pouštní pustiny Afriky až po nejdrsnější  kontinent Antarktidu.“  čtu si na webových stránkách dodavatele.  Nesmí mu však prasknout jeho gumový pás. V pátek večer. Pátek večer je mystický čas. Za prvé po něm následuje sobotní ráno, kdy začíná celodenní svážení a vyvážení hostů.  Za druhé jsou všichni technici dodavatelů už doma, nebo pryč na víkend, takže nesehnatelní. Pak nezbývá, než si pásy vyměnit sami. Dělá se to tak, že se sejde pět schopných chlapů a jeden nekňuba (já) v garáži. Schopní chlapi se navzájem postupně posílají pro hever, špalky na podložení, ocelové tyče, hupcuk, řetězy atd. Nekňubu pošlou schopní chlapi pro pivo. Nekňuba se tak alespoň na chvíli cítí užitečně. Ale naposled. Jednou jsem si své ženě stěžoval, že nechápu, proč některé lidi bůh obdaroval tou nádhernou schopností technického umu a některé ne. Říkala, že nemůžu mít všechno. Zeptal jsem se, čím to teda u mě nahradil. Po dvou minutách rozpačitého mlčení jsem uraženě odešel. Urazil jsem se samozřejmě na všemohoucího. Já totiž vždycky zírám. Ti chlapi vědí, co kam připnout, kam praštit, kam určitě nepraštit, jak na něco najet tak, aby to pomohlo a ne aby to něco definitivně zničilo (jak se vždy podaří mně). Zjistil jsem, že když se něco podloží „ na sýkorky“, znamená to, že vám to pak spadne na hlavu, nebo na ruce, záleží na tom, který orgán pod strojem právě máte. Zjistil jsem, že když je pás prověšený jinde, než má být, je to „pytel“. Zjistil jsem, na co je „hupcuk“, předtím to pro mě byl jen mystický předmět, který bylo potřeba „nutně“ koupit.  Zjistil jsem, že když jsme to po dvacáté zvedli, praštili, zatáhli a zapáčili, pás naskočil na kola a stroj se rozjel. Doma jsem nadšeně vzbudil ženu a vše jí radostně vykládal. „Nadšeně“ poslouchala.

„Těžké podmínky, ve kterých museli budaři hájit svoji existenci, vyžadovaly vzájemnou pomoc obyvatelů jednotlivých bud. Navštěvovali se a pomáhali si, k čemuž přispívala i skutečnost, že bývali velmi často vzájemně spřízněni“, píše můj oblíbený pan Lokvenc ve své knize Toulky Krkonošskou minulostí. Platilo to odjakživa a platí to doteď.  U výměny pásu byly lidé ze čtyř okolních bud. Při vývozu a svozu našich hostů si navzájem pomáhá někdy i deset různých subjektů. A já mám radost, že stejně jako se nemění krása těch hor kolem nás, tak se nemění zvyky pokorných obyvatel tohoto drsného kousku země.

Přeji vám krásnou neděli.

Karel Polívka

Zpět

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas.

SouhlasímVíce informací